Krátká úvaha nad tím, proč psát blog v době facebookové; první seznámení s Mnichovem

Milí přátelé! Jelikož jsem se vypravila na další (déle než klasicky 14 dní trvající) zahraniční cestu, rozhodla jsem se, že vzkřísím svůj z koloniálních dob pocházející blog. Důvodů pro tento čin je několik:

ad. 1 - zde si může každý podle libosti číst, jak se mám, vybírat si příspěvky, které ho zajímají (noční život X rodinný život X školní život) a dle chuti je komentovat
ad. 2 - fotky, ano i na ty se můžete podívat (chybí tu ale výmluvné tlačítko "like")
ad. 3 - těm (ano, převážně vy, milí anglisté), kteří se setkávají s tímto blogem poprvé, můžou příspěvky v dolní části přinést značné obveselení za dlouhých pršlavých letních večerů (pamatujte ale, že tenkrát mi bylo 17/18, stravovala jsem se po americku a strašně se mi stýskalo:-))

Samozřejmě vícero výše zmíněných funkcí by zvládnul v dnešních dobách všemocný facebook, ale nemám příliš v lásce zveřejňování fotek dětí na internetu (obzvlášť cizích, to už by bylo fakt...hrozný), a přece jen takových fotek můžete čekat nejvíce.

Konec nudným úvodům: do Mnichova jsem dorazila ve čtvrtek 30.6., pršelo a byla zima, hned jsem chytla bolení v krku/rýmu/ucpaný nos/kašel a spol., kombinaci, která přetrvává do dnešních dnů a stále mě neopouští. Navzdory této nepříjemnosti jsem ale nadmíru spokojená. Na těchto fotkách uvidíte proč.


Tento dům bude mým příbytkem na další tři měsíce.











A tady trochu víc zblízka: můj pokoj v suterénu (ten double-decker na obrázku tam není náhodou - rodina žila několik let v Londýně a s dětmi mluvím anglicky)

A zde se představují první obyvatelé: Nalevo hrdě ukazuje nintendo Luise /Lu íze/, 8, napravo se umívá Clara /klara/, 6 (poznámka pod čarou, nintendo je elektronická věc, na které se dá prohlížet fotky, nahrávat, malovat, fotit, natáčet video... a tak dále - nerozumím tomu, ale připadá mi to jako iPhone pro děti)













Moje práce spočívá hlavně v tom, že musím hlídat, aby se v tom velkém množství hraček neutopily - takovýchto posrkrovnu vybavených pokojíčků je tam více - konkrétně 3!

Obývací pokoj - toť místnost patřící hlavně rodičům (Joachim - bankéř, Kerstin - lékařka)

















Děti jsou neskutečně samostatné, často si hrají spolu, takže se ode mě žádné divadelní výkony nečekají. Každá má asi tak třikrát větší šatník než já (hlavně šaty všech možných barev, legíny, punčochy, svetříky), nad kterým by se možná podivil i kdejaký módní guru (Fräulein Maria třeba).

Rodiče mi na každý týden připraví rozvrh, co ode mě potřebují nebo by se taky dalo říct, co ode mě nepotřebují. Mám totiž docela dost volného času (většinou pracuji od 3 nebo 4 hodin odpoledne zhruba do 9). Dopoledne chodím do jazykové školy (to je doopravdy kapitola sama pro sebe). Někdy vodím děti ráno do školky, to pak vstávám v 6 hodin, aby se stihli ustrojit, nasnídat, vyčistit zuby, udělat svačinu a jít včas.

Co se mi obzvlášť líbí, jsou společné snídaně, obědy a večeře. Vždycky na stůl vystavíme všechny možné druhy chlebů, sýrů, salámů, ovoce, zeleniny, marmelád (a tak dále), pak to samozřejmě všechno jíme a děti pořád něco (často vskutku nevím, co) německy vykládají. První německé slovo, co jsem se naučila, bylo "guck mal" a hned další "kuss". Totiž když se Luise spadla a bouchla se, tak za ní přiběhla dvouletá Emma, objala jí a řekla, že jí dá "kuss" a bude to lepší. Jo, bylo :)

I přes příznivý rozvrh, kombinace ranního vstávání, školy, práce a výše zmíněné nemoci mě tento týden značně vyčerpala a nemůžu se dočkat, až přijde víkend. Rodina letí do Berlína za dědou a já tu zůstanu sama a tak plánuju - no převážně válení v posteli a léčení. No a taky nějaké psaní na blog, třeba o škole nebo o Mnichově - tak je snad na co se těšit :)