Nymphenburg - střetávání tradičního a moderního života

Omlouvám se za delší prodlevu v přispívání na blog. Pravdou je, že až teď jsem pochopila, proč vlastně moje rodina potřebuje au-pair: maminka odjíždí pracovat vždy na týden do Berlína, takže tuhle roli přes týden přebírám já. To pro mě znamená vstávání v 6 hodin ráno a kompletní péči o děti zhruba od 06:00 do 09:00 a pak zase odpoledne od 14:00 do 21:00. A tak pomalu odkrývám pravou podstatu toho, jaké to je mít vlastně děti. Haha. Kromě občasných traumatických zážitků - i ty nejhodnější totiž občas začnou ve školce bezdůvodně brečet tak hlasitě, že se seběhne celý učitelský sbor (Emma), i ty nejhodnější se ráno můžou rozhodnout, že do školky vůbec nepůjdou a budou si raději doma vyrábět papírovou korunu (Clara), i ty nejhodnější si někdy ráno odmítnou vyčistit zuby a učesat vlasy (Luise) – je asi nejhorší ta představa, že tahle zodpovědnost je zavazující na celý život (je možné, aby někdo fakt vydržel 20 let se pořádně nevyspat?). Proto raději zůstanu u mé jediné zavazující odpovědnosti, čímž mám tedy na mysli čtení a psaní esejů, a takové nápady jako pořizování dětí nechám raději na nějaké výjimečně silné osobnosti.

Kromě toho, že se pomalu začínám seznamovat se svou novou rolí, se mi i po překonané úvodní nemoci podařilo vydat se za hranice našeho pozemku. Pokud jsem se chtěla cítit dostatečně německy, jaký jiný dopravní prostředek k prozkoumávání čtvrti, kde bydlím (Nymphenburg), mohl být lepší než kolo? Němci totiž mají ke svým kolům asi takový vztah jako Američané ke svým autům. Zatímco jedni každé ráno naskočí do auta a v podstatě v něm celý den jedí, pracují, randí, žijí, aby z něj zase večer vyskočili a šli se domů vyspat, druzí takto naskočí na kolo a vlastně se snaží o to samé. Zvláště pro to randění jsou v Německu běžně k vidění dvojkola, pro partu čítající tři lidi jsou k vidění i trojkola (no joke). Z toho všeho vyplývá, že Němci jsou (co se týče jízdy na kole) strašně zdatní. Nejednou byla moje pomalejší jízda ponížena předjetím, jednou dokonce zazvoněním na zvonek, infrastruktura jejich městských cyklostezek mě natolik zmátla, že jsem jednou nedopatřením zastavila na zelenou, za což jsem si vysloužila komentář „du musst aber gehen, wenn da grün ist“ (nebo tak nějak). Celkový dojem je ale nádherný (svěží vzduch, slunce, zeleň v okolí, památky, ano i jakási radost z pohybu).

Nyní tedy něco málo k Nymphenburgu. Je to jedna z bohatších a novějších čtvrtí Mnichova, zároveň je ale plná různých památek, jimž vévodí Schloss Nymphenburg (foto 1 - 4). Ačkoliv se může zdát jako jeden z dalších zámků, o které v Čechách zakopáváme na každém rohu, je ojedinělý, tedy ne ani tak prostorami samotného zámku, ale hlavně svým okolím. Zámek je totiž obehnán obrovskou zahradou, jejíž květiny, sochy, keře jsou rozprostřeny do různých geometrických tvarů, a dále pak rozlehlými parky s klikatými cestičkami, kde na návštěvníka čekají další zastavení a altánky. Naprosto ojedinělý je pak cca 3 km rovný kanál, který se táhne až k zámku a podél něhož každý návštěvník musí jít, aby se k budově vůbec dostal. Jelikož okolí zámku udivuje hlavně svou rozlohou, obávám se, že mé fotky to celé vlastně vůbec nezachycují. Tak asi musíte přijet (a klidně i v zimě, jelikož kanál zamrzá a dá se na něm bruslit).

Můj dnešní příspěvek se rozrůstá do nebývalých rozměrů, proto už jen krátce. Trochu bizardní je, že u stanice metra Westfriedhof (cca 5 minut od domu) se nachází asi největší hřbitov v Mnichově. V městské čtvrti Nymphenburg je tedy silně rozvinutá smuteční kultura: máme tu 3 obchody s náhrobními kameny, 2 obchody s všemožnými květinami a 1 „Haus der Trauerkultur“, pod jehož názvem si raději nic nepředstavuji. Je tu docela klid. Nedaleko se také rozprostírá obrovský olympijský stadion, kde se v roce 1972 konaly letní olympijské hry. Dnes slouží převážně k pořádání koncertů populární hudby (např. U2 Tour 2010, Pájko?), takže jestli někdy pojedete za svou oblíbenou kapelou do Mnichova, bude to právě sem. Úplně poslední zastavení dnešní nesmělé jízdy po městě je takzvaný Herz-Jesu Kirche. Jedná se o jeden z mála katolických kostelů, který pochází z 20. století (jak je také vidět na posledních dvou fotkách) a proti kterému se v době výstavby zvedla vlna odporu místních obyvatel. Můžete sami posoudit, zda oprávněně či ne J

To je tedy Nymphenburg. Pokud bude přát tento víkend počasí, snad se podívám se Schwabingu – do čtvrti kultury a umění, do světa mladých lidí. Zdravím!

První krůčky v němčině a po Mnichově

V předchozím příspěvku již bylo zmíněno, že v Mnichově navštěvuji jazykovou školu. Na úvod musím podotknout, že už jen to, že do nějaké školy chodím, je takový malý zázrak. Když jsem se totiž ještě v Čechách pustila do shánění jazykového kurzu, první navržené ceny mě zaskočily (svou výší samozřejmě – okolo 800 Eur za měsíc je částka spíše humorná, než aby se dala brát vážně). Už tehdy jsem přišla na to, že Mnichov je jedním z nejdražších německých měst (je například dražší než Berlín). Nakonec se ale zázrak jménem Deutsche Akademie objevil, a tak jsem v pondělí v 9 hodin ráno nastoupila do kurzu C1. Na tuto úroveň jsem se samozřejmě dostala omylem :) Testy, které mi byly poslány, byly na gramatiku a ne na mluvení, takže jsem excelovala. Ovšem to, že umím stěží utvořit větu, se v úvahu moc nebralo, takže podle toho to také vypadá. Dalo by se říci, že skvěle zachovávám tradici pražské anglistiky, tedy že na seminářích se zásadně mlčí, popřípadě zarytě kouká do sešitu a předstírá se, že se hledá nějaká důležitá informace, která všechno osvětlí. Alespoň se tu cítím jako doma :)

Kromě toho, že se zlepším v němčině, bylo mým hlavním důvodem pro navštěvování jazykového kurzu nalezení přátel. To se také moc nekoná a to z následujících důvodů. Zaprvé, přeci jen mezi námi stojí jistá jazyková bariéra. Na vtipkování v němčině moc nemám slovní zásobu a většina spolužáků už v Mnichově žije delší dobu, takže ať už je jejich jazyková úroveň jakákoliv, alespoň jejich řeč zní hovorově a ne jako když někdo vylezl Gymnázia Žamberk a plynule umí akorát zanotovat píseň „ich bin Ausländer und spreche nicht gut Deutsch“. Zadruhé, oni jsou to takoví zvláštní lidé. Je tam spousta Rusů, jeden z nich studuje mezinárodní vztahy na vojenské akademii (jak příznačné) a nosí (z jakého důvodu netuším) hodinky, na kterých se stkví červená pěticípá komunistická hvězda. Oh my, tak to asi není můj šálek čaje. Potom tam také máme jednu Gruzínku, jejíž osud mě dojímá. Přišla do Německa nedávno, bez základní znalosti němčiny a za krátkou dobu se vyšvihla až na tuto úroveň a je z nás zdaleka nejlepší. Rozdílné motivace hrají rozdílnou roli… Dále naši skupinu tvoří jedna Španělka a jedna Italka, které se spolu ihned začaly kamarádit. Já se zase kamarádím s Polkou Natálií, no a to je asi všechno, co jsem chtěla říct. Náš učitel se jmenuje Marcus, je to velký umělec a hodiny vede volně. Na nikoho nijak netlačí a to mně vyhovuje :)

Moje jazykové (ne)úspěchy se mě nicméně příliš nedotýkají. V rodině mluvíme převážně anglicky, a proto se jaksi nedostavuje ten tolik známý (z amerického pobytu pramenící) pocit absolutní marnosti. Když už jsem u srovnávání pobytu v USA a v Mnichově (který se na každém kroku nevyhnutelně nabízí), musím říct, že tento je nepopsatelně lepší! Už jen ten prostý fakt, že je mi dovoleno jít pěšky(!), sednout na metro, dopravit se do centra města, kde chodí lidé(!), udělat si pár fotek, koupit si pivo(!) a jet zpátky domů, je neocenitelný. A zde jsou tedy fotky z té rozmilé cesty: na první fotce se nabízí pohled z Karlsplatzu (Stachus) na fontánu, za kterou se nachází hlavní pěší třída táhnoucí se celým historickým jádrem města až k Marienplatzu. Ten den docela pršelo, takže fotka nic moc. Stará radnice stojí v úplném centru města - na Marienplatzu. Na další fotce je pouze detail radnice a na té ještě další je pěkný dům :)

Další velkou událostí v Mnichově se konající bylo vyhlášení, kdo bude pořádat zimní olympijské hry v roce 2018. Mnichov byl jedním z kandidátských měst. Pojali to velmi tradičně, jak můžete vidět ne jedné z fotek :) Byla to samozřejmě velká párty, v centru města to žilo ještě více než obvykle, všude chodili fanoušci, kteří kolemjdoucím malovali na tváře německé vlajky (i já jsem měla tu čest) a čekalo se, jak to celé dopadne. Bohužel, štěstí měla Jižní Korea. No tak snad příště :)

Krátká úvaha nad tím, proč psát blog v době facebookové; první seznámení s Mnichovem

Milí přátelé! Jelikož jsem se vypravila na další (déle než klasicky 14 dní trvající) zahraniční cestu, rozhodla jsem se, že vzkřísím svůj z koloniálních dob pocházející blog. Důvodů pro tento čin je několik:

ad. 1 - zde si může každý podle libosti číst, jak se mám, vybírat si příspěvky, které ho zajímají (noční život X rodinný život X školní život) a dle chuti je komentovat
ad. 2 - fotky, ano i na ty se můžete podívat (chybí tu ale výmluvné tlačítko "like")
ad. 3 - těm (ano, převážně vy, milí anglisté), kteří se setkávají s tímto blogem poprvé, můžou příspěvky v dolní části přinést značné obveselení za dlouhých pršlavých letních večerů (pamatujte ale, že tenkrát mi bylo 17/18, stravovala jsem se po americku a strašně se mi stýskalo:-))

Samozřejmě vícero výše zmíněných funkcí by zvládnul v dnešních dobách všemocný facebook, ale nemám příliš v lásce zveřejňování fotek dětí na internetu (obzvlášť cizích, to už by bylo fakt...hrozný), a přece jen takových fotek můžete čekat nejvíce.

Konec nudným úvodům: do Mnichova jsem dorazila ve čtvrtek 30.6., pršelo a byla zima, hned jsem chytla bolení v krku/rýmu/ucpaný nos/kašel a spol., kombinaci, která přetrvává do dnešních dnů a stále mě neopouští. Navzdory této nepříjemnosti jsem ale nadmíru spokojená. Na těchto fotkách uvidíte proč.


Tento dům bude mým příbytkem na další tři měsíce.











A tady trochu víc zblízka: můj pokoj v suterénu (ten double-decker na obrázku tam není náhodou - rodina žila několik let v Londýně a s dětmi mluvím anglicky)

A zde se představují první obyvatelé: Nalevo hrdě ukazuje nintendo Luise /Lu íze/, 8, napravo se umívá Clara /klara/, 6 (poznámka pod čarou, nintendo je elektronická věc, na které se dá prohlížet fotky, nahrávat, malovat, fotit, natáčet video... a tak dále - nerozumím tomu, ale připadá mi to jako iPhone pro děti)













Moje práce spočívá hlavně v tom, že musím hlídat, aby se v tom velkém množství hraček neutopily - takovýchto posrkrovnu vybavených pokojíčků je tam více - konkrétně 3!

Obývací pokoj - toť místnost patřící hlavně rodičům (Joachim - bankéř, Kerstin - lékařka)

















Děti jsou neskutečně samostatné, často si hrají spolu, takže se ode mě žádné divadelní výkony nečekají. Každá má asi tak třikrát větší šatník než já (hlavně šaty všech možných barev, legíny, punčochy, svetříky), nad kterým by se možná podivil i kdejaký módní guru (Fräulein Maria třeba).

Rodiče mi na každý týden připraví rozvrh, co ode mě potřebují nebo by se taky dalo říct, co ode mě nepotřebují. Mám totiž docela dost volného času (většinou pracuji od 3 nebo 4 hodin odpoledne zhruba do 9). Dopoledne chodím do jazykové školy (to je doopravdy kapitola sama pro sebe). Někdy vodím děti ráno do školky, to pak vstávám v 6 hodin, aby se stihli ustrojit, nasnídat, vyčistit zuby, udělat svačinu a jít včas.

Co se mi obzvlášť líbí, jsou společné snídaně, obědy a večeře. Vždycky na stůl vystavíme všechny možné druhy chlebů, sýrů, salámů, ovoce, zeleniny, marmelád (a tak dále), pak to samozřejmě všechno jíme a děti pořád něco (často vskutku nevím, co) německy vykládají. První německé slovo, co jsem se naučila, bylo "guck mal" a hned další "kuss". Totiž když se Luise spadla a bouchla se, tak za ní přiběhla dvouletá Emma, objala jí a řekla, že jí dá "kuss" a bude to lepší. Jo, bylo :)

I přes příznivý rozvrh, kombinace ranního vstávání, školy, práce a výše zmíněné nemoci mě tento týden značně vyčerpala a nemůžu se dočkat, až přijde víkend. Rodina letí do Berlína za dědou a já tu zůstanu sama a tak plánuju - no převážně válení v posteli a léčení. No a taky nějaké psaní na blog, třeba o škole nebo o Mnichově - tak je snad na co se těšit :)