Co se událo během posledních červencových dnů

Největší událostí posledních červencových dnů bylo bezesporu pár dnů slunečného počasí, které nás donutilo vysvléknout se z bund, dlouhých kalhot a pláštěnek a vydat se směrem dětské hřiště. Nejprve byl tento nápad vehementně odmítán se slovy, že je "doof" - stejně tak jako jeho autorka. Ale jak už to tak bývá, pak se dívkám z hřiště zase vůbec nechtělo a já jsem byla zase "doof", tak už jsem si na to vlastně zvykla a tak mi to už vlastně ani nevadí. Pobyt na hřišti probíhal celkem ve veselé náladě, ovšem rozhodně to nebyla taková pohoda, jako se zdá na fotografii číslo 4. Velkým objevem toho dne bylo zjištění, že holky nevědí (podotýkám hlavně ty dvě starší), jak se to vlastně dělá, když se jde v přírodě na záchod. Totiž že se pro tento úkon nehodí jako nejlepší místo mraveniště, že se sedí tak, aby člověk sebe i své oblečení nepočůral, a že když už se předchozí dva body nezdaří, tak řešením není stát s mokrým oblečením v mraveništi a brečet. Nějak jsme to ale nakonec společně zvládly :)
















Během těchto nádherných slunečných dnů jsem se také vypravila do již zmiňovaného olympijského centra pocházejícího ze 70. let. Byla jsem předem varována, že budovy a park jsou staršího data a že nemám čekat architektonické skvosty, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena elegantní konstrukcí připomínající plachty rozprostírající se po celém areálu a parkem zasazeným v kopcích, v jehož údolí tvoří protékající voda jezero, na kterém se čile trénuje pro další olympijské hry. Ovšem nejkrásnější z toho všeho je bývalá olympijská vesnička - původně to byly pouhé řady betonových kvádrů, ovšem po čase se začaly tyto minibytečky pronajímat, umělecky zvelebovat a zářit v různých tvarech a barvách. Na fotkách je pouhý zlomek toho, jaké obrázky se tam dají vidět a rozhodně to stojí za to.



A do třetice všeho dobrého, slunečné počasí vytáhlo ven i zmožené studenty němčiny. Poslední školní den (tedy 28.7.) jsme proto vyrazili společně do takzvané Pinakothek der Moderne. Po všem tom úporném snažení ve třídě mi tento výlet přinesl asi nejvíc, jak jazykově, tak společensky. Na první a poslední fotografii můžete spatřit (skoro) všechny účastníky kurzu. Tedy popořadě, zleva: foto číslo 1: Cilka, Artur (Rus, své hodinky s komunistickou hvězdou skrývá celkem umně), Marcus (náš učitel), Natalya (Polka); foto číslo 2: Marcus (náš učitel), Ira (Ruska), Bela (Gruzínka), Marzia (Italka), Cilka. A abych nezapomněla, ta druhá fotografie pochází z grilovací párty, na kterou byli všichni účastníci kurzu pozváni. Co se týče samotné Pinakotéky, je to asi to nejlepší, co se dá v Mnichově z moderního umění vidět. A není to nuda! Momenálně zde probíhá výstava designu 20. a 21. století, čili jsou zde k vidění auta, počítače, křesla, předměty denní potřeby... Pak zde ale naleznete i malbu, architekturu, knižní historii a mnoho dalšího.



Pár slunečných červencových dnů pominulo a opět začalo pršet a já jsem přestala chodit do školy a teoreticky bych tedy měla mít více volného času, ale nějak moc se mi tu líbí a nějak moc rychle to tu utíká, takže se málokdy nudím (o to se ty tři dívky velmi dobře starají). Ovšem jednu novinku srpen přinesl: začala jsem chodit na jógu, na jógu, která se cvičí při 38 stupních Celsia (čímž nemám na mysli nějaké stádium horečky, ale teplotu místnosti). Marzia to vzdala po první hodině, já jsem zatím byla třikrát, takže mě Kerstin označila jako "mutig", ale já mám pocit, že si spíš říká, že jsem blázen. Možná jo, ale musím posilovat tělo a ducha - v pátek jedeme do Berlína a tam to bude náročné (ale už se na Martinu a Marii velmi těším!). Prozatím se loučím, ahoj!

Nymphenburg - střetávání tradičního a moderního života

Omlouvám se za delší prodlevu v přispívání na blog. Pravdou je, že až teď jsem pochopila, proč vlastně moje rodina potřebuje au-pair: maminka odjíždí pracovat vždy na týden do Berlína, takže tuhle roli přes týden přebírám já. To pro mě znamená vstávání v 6 hodin ráno a kompletní péči o děti zhruba od 06:00 do 09:00 a pak zase odpoledne od 14:00 do 21:00. A tak pomalu odkrývám pravou podstatu toho, jaké to je mít vlastně děti. Haha. Kromě občasných traumatických zážitků - i ty nejhodnější totiž občas začnou ve školce bezdůvodně brečet tak hlasitě, že se seběhne celý učitelský sbor (Emma), i ty nejhodnější se ráno můžou rozhodnout, že do školky vůbec nepůjdou a budou si raději doma vyrábět papírovou korunu (Clara), i ty nejhodnější si někdy ráno odmítnou vyčistit zuby a učesat vlasy (Luise) – je asi nejhorší ta představa, že tahle zodpovědnost je zavazující na celý život (je možné, aby někdo fakt vydržel 20 let se pořádně nevyspat?). Proto raději zůstanu u mé jediné zavazující odpovědnosti, čímž mám tedy na mysli čtení a psaní esejů, a takové nápady jako pořizování dětí nechám raději na nějaké výjimečně silné osobnosti.

Kromě toho, že se pomalu začínám seznamovat se svou novou rolí, se mi i po překonané úvodní nemoci podařilo vydat se za hranice našeho pozemku. Pokud jsem se chtěla cítit dostatečně německy, jaký jiný dopravní prostředek k prozkoumávání čtvrti, kde bydlím (Nymphenburg), mohl být lepší než kolo? Němci totiž mají ke svým kolům asi takový vztah jako Američané ke svým autům. Zatímco jedni každé ráno naskočí do auta a v podstatě v něm celý den jedí, pracují, randí, žijí, aby z něj zase večer vyskočili a šli se domů vyspat, druzí takto naskočí na kolo a vlastně se snaží o to samé. Zvláště pro to randění jsou v Německu běžně k vidění dvojkola, pro partu čítající tři lidi jsou k vidění i trojkola (no joke). Z toho všeho vyplývá, že Němci jsou (co se týče jízdy na kole) strašně zdatní. Nejednou byla moje pomalejší jízda ponížena předjetím, jednou dokonce zazvoněním na zvonek, infrastruktura jejich městských cyklostezek mě natolik zmátla, že jsem jednou nedopatřením zastavila na zelenou, za což jsem si vysloužila komentář „du musst aber gehen, wenn da grün ist“ (nebo tak nějak). Celkový dojem je ale nádherný (svěží vzduch, slunce, zeleň v okolí, památky, ano i jakási radost z pohybu).

Nyní tedy něco málo k Nymphenburgu. Je to jedna z bohatších a novějších čtvrtí Mnichova, zároveň je ale plná různých památek, jimž vévodí Schloss Nymphenburg (foto 1 - 4). Ačkoliv se může zdát jako jeden z dalších zámků, o které v Čechách zakopáváme na každém rohu, je ojedinělý, tedy ne ani tak prostorami samotného zámku, ale hlavně svým okolím. Zámek je totiž obehnán obrovskou zahradou, jejíž květiny, sochy, keře jsou rozprostřeny do různých geometrických tvarů, a dále pak rozlehlými parky s klikatými cestičkami, kde na návštěvníka čekají další zastavení a altánky. Naprosto ojedinělý je pak cca 3 km rovný kanál, který se táhne až k zámku a podél něhož každý návštěvník musí jít, aby se k budově vůbec dostal. Jelikož okolí zámku udivuje hlavně svou rozlohou, obávám se, že mé fotky to celé vlastně vůbec nezachycují. Tak asi musíte přijet (a klidně i v zimě, jelikož kanál zamrzá a dá se na něm bruslit).

Můj dnešní příspěvek se rozrůstá do nebývalých rozměrů, proto už jen krátce. Trochu bizardní je, že u stanice metra Westfriedhof (cca 5 minut od domu) se nachází asi největší hřbitov v Mnichově. V městské čtvrti Nymphenburg je tedy silně rozvinutá smuteční kultura: máme tu 3 obchody s náhrobními kameny, 2 obchody s všemožnými květinami a 1 „Haus der Trauerkultur“, pod jehož názvem si raději nic nepředstavuji. Je tu docela klid. Nedaleko se také rozprostírá obrovský olympijský stadion, kde se v roce 1972 konaly letní olympijské hry. Dnes slouží převážně k pořádání koncertů populární hudby (např. U2 Tour 2010, Pájko?), takže jestli někdy pojedete za svou oblíbenou kapelou do Mnichova, bude to právě sem. Úplně poslední zastavení dnešní nesmělé jízdy po městě je takzvaný Herz-Jesu Kirche. Jedná se o jeden z mála katolických kostelů, který pochází z 20. století (jak je také vidět na posledních dvou fotkách) a proti kterému se v době výstavby zvedla vlna odporu místních obyvatel. Můžete sami posoudit, zda oprávněně či ne J

To je tedy Nymphenburg. Pokud bude přát tento víkend počasí, snad se podívám se Schwabingu – do čtvrti kultury a umění, do světa mladých lidí. Zdravím!

První krůčky v němčině a po Mnichově

V předchozím příspěvku již bylo zmíněno, že v Mnichově navštěvuji jazykovou školu. Na úvod musím podotknout, že už jen to, že do nějaké školy chodím, je takový malý zázrak. Když jsem se totiž ještě v Čechách pustila do shánění jazykového kurzu, první navržené ceny mě zaskočily (svou výší samozřejmě – okolo 800 Eur za měsíc je částka spíše humorná, než aby se dala brát vážně). Už tehdy jsem přišla na to, že Mnichov je jedním z nejdražších německých měst (je například dražší než Berlín). Nakonec se ale zázrak jménem Deutsche Akademie objevil, a tak jsem v pondělí v 9 hodin ráno nastoupila do kurzu C1. Na tuto úroveň jsem se samozřejmě dostala omylem :) Testy, které mi byly poslány, byly na gramatiku a ne na mluvení, takže jsem excelovala. Ovšem to, že umím stěží utvořit větu, se v úvahu moc nebralo, takže podle toho to také vypadá. Dalo by se říci, že skvěle zachovávám tradici pražské anglistiky, tedy že na seminářích se zásadně mlčí, popřípadě zarytě kouká do sešitu a předstírá se, že se hledá nějaká důležitá informace, která všechno osvětlí. Alespoň se tu cítím jako doma :)

Kromě toho, že se zlepším v němčině, bylo mým hlavním důvodem pro navštěvování jazykového kurzu nalezení přátel. To se také moc nekoná a to z následujících důvodů. Zaprvé, přeci jen mezi námi stojí jistá jazyková bariéra. Na vtipkování v němčině moc nemám slovní zásobu a většina spolužáků už v Mnichově žije delší dobu, takže ať už je jejich jazyková úroveň jakákoliv, alespoň jejich řeč zní hovorově a ne jako když někdo vylezl Gymnázia Žamberk a plynule umí akorát zanotovat píseň „ich bin Ausländer und spreche nicht gut Deutsch“. Zadruhé, oni jsou to takoví zvláštní lidé. Je tam spousta Rusů, jeden z nich studuje mezinárodní vztahy na vojenské akademii (jak příznačné) a nosí (z jakého důvodu netuším) hodinky, na kterých se stkví červená pěticípá komunistická hvězda. Oh my, tak to asi není můj šálek čaje. Potom tam také máme jednu Gruzínku, jejíž osud mě dojímá. Přišla do Německa nedávno, bez základní znalosti němčiny a za krátkou dobu se vyšvihla až na tuto úroveň a je z nás zdaleka nejlepší. Rozdílné motivace hrají rozdílnou roli… Dále naši skupinu tvoří jedna Španělka a jedna Italka, které se spolu ihned začaly kamarádit. Já se zase kamarádím s Polkou Natálií, no a to je asi všechno, co jsem chtěla říct. Náš učitel se jmenuje Marcus, je to velký umělec a hodiny vede volně. Na nikoho nijak netlačí a to mně vyhovuje :)

Moje jazykové (ne)úspěchy se mě nicméně příliš nedotýkají. V rodině mluvíme převážně anglicky, a proto se jaksi nedostavuje ten tolik známý (z amerického pobytu pramenící) pocit absolutní marnosti. Když už jsem u srovnávání pobytu v USA a v Mnichově (který se na každém kroku nevyhnutelně nabízí), musím říct, že tento je nepopsatelně lepší! Už jen ten prostý fakt, že je mi dovoleno jít pěšky(!), sednout na metro, dopravit se do centra města, kde chodí lidé(!), udělat si pár fotek, koupit si pivo(!) a jet zpátky domů, je neocenitelný. A zde jsou tedy fotky z té rozmilé cesty: na první fotce se nabízí pohled z Karlsplatzu (Stachus) na fontánu, za kterou se nachází hlavní pěší třída táhnoucí se celým historickým jádrem města až k Marienplatzu. Ten den docela pršelo, takže fotka nic moc. Stará radnice stojí v úplném centru města - na Marienplatzu. Na další fotce je pouze detail radnice a na té ještě další je pěkný dům :)

Další velkou událostí v Mnichově se konající bylo vyhlášení, kdo bude pořádat zimní olympijské hry v roce 2018. Mnichov byl jedním z kandidátských měst. Pojali to velmi tradičně, jak můžete vidět ne jedné z fotek :) Byla to samozřejmě velká párty, v centru města to žilo ještě více než obvykle, všude chodili fanoušci, kteří kolemjdoucím malovali na tváře německé vlajky (i já jsem měla tu čest) a čekalo se, jak to celé dopadne. Bohužel, štěstí měla Jižní Korea. No tak snad příště :)

Krátká úvaha nad tím, proč psát blog v době facebookové; první seznámení s Mnichovem

Milí přátelé! Jelikož jsem se vypravila na další (déle než klasicky 14 dní trvající) zahraniční cestu, rozhodla jsem se, že vzkřísím svůj z koloniálních dob pocházející blog. Důvodů pro tento čin je několik:

ad. 1 - zde si může každý podle libosti číst, jak se mám, vybírat si příspěvky, které ho zajímají (noční život X rodinný život X školní život) a dle chuti je komentovat
ad. 2 - fotky, ano i na ty se můžete podívat (chybí tu ale výmluvné tlačítko "like")
ad. 3 - těm (ano, převážně vy, milí anglisté), kteří se setkávají s tímto blogem poprvé, můžou příspěvky v dolní části přinést značné obveselení za dlouhých pršlavých letních večerů (pamatujte ale, že tenkrát mi bylo 17/18, stravovala jsem se po americku a strašně se mi stýskalo:-))

Samozřejmě vícero výše zmíněných funkcí by zvládnul v dnešních dobách všemocný facebook, ale nemám příliš v lásce zveřejňování fotek dětí na internetu (obzvlášť cizích, to už by bylo fakt...hrozný), a přece jen takových fotek můžete čekat nejvíce.

Konec nudným úvodům: do Mnichova jsem dorazila ve čtvrtek 30.6., pršelo a byla zima, hned jsem chytla bolení v krku/rýmu/ucpaný nos/kašel a spol., kombinaci, která přetrvává do dnešních dnů a stále mě neopouští. Navzdory této nepříjemnosti jsem ale nadmíru spokojená. Na těchto fotkách uvidíte proč.


Tento dům bude mým příbytkem na další tři měsíce.











A tady trochu víc zblízka: můj pokoj v suterénu (ten double-decker na obrázku tam není náhodou - rodina žila několik let v Londýně a s dětmi mluvím anglicky)

A zde se představují první obyvatelé: Nalevo hrdě ukazuje nintendo Luise /Lu íze/, 8, napravo se umívá Clara /klara/, 6 (poznámka pod čarou, nintendo je elektronická věc, na které se dá prohlížet fotky, nahrávat, malovat, fotit, natáčet video... a tak dále - nerozumím tomu, ale připadá mi to jako iPhone pro děti)













Moje práce spočívá hlavně v tom, že musím hlídat, aby se v tom velkém množství hraček neutopily - takovýchto posrkrovnu vybavených pokojíčků je tam více - konkrétně 3!

Obývací pokoj - toť místnost patřící hlavně rodičům (Joachim - bankéř, Kerstin - lékařka)

















Děti jsou neskutečně samostatné, často si hrají spolu, takže se ode mě žádné divadelní výkony nečekají. Každá má asi tak třikrát větší šatník než já (hlavně šaty všech možných barev, legíny, punčochy, svetříky), nad kterým by se možná podivil i kdejaký módní guru (Fräulein Maria třeba).

Rodiče mi na každý týden připraví rozvrh, co ode mě potřebují nebo by se taky dalo říct, co ode mě nepotřebují. Mám totiž docela dost volného času (většinou pracuji od 3 nebo 4 hodin odpoledne zhruba do 9). Dopoledne chodím do jazykové školy (to je doopravdy kapitola sama pro sebe). Někdy vodím děti ráno do školky, to pak vstávám v 6 hodin, aby se stihli ustrojit, nasnídat, vyčistit zuby, udělat svačinu a jít včas.

Co se mi obzvlášť líbí, jsou společné snídaně, obědy a večeře. Vždycky na stůl vystavíme všechny možné druhy chlebů, sýrů, salámů, ovoce, zeleniny, marmelád (a tak dále), pak to samozřejmě všechno jíme a děti pořád něco (často vskutku nevím, co) německy vykládají. První německé slovo, co jsem se naučila, bylo "guck mal" a hned další "kuss". Totiž když se Luise spadla a bouchla se, tak za ní přiběhla dvouletá Emma, objala jí a řekla, že jí dá "kuss" a bude to lepší. Jo, bylo :)

I přes příznivý rozvrh, kombinace ranního vstávání, školy, práce a výše zmíněné nemoci mě tento týden značně vyčerpala a nemůžu se dočkat, až přijde víkend. Rodina letí do Berlína za dědou a já tu zůstanu sama a tak plánuju - no převážně válení v posteli a léčení. No a taky nějaké psaní na blog, třeba o škole nebo o Mnichově - tak je snad na co se těšit :)

Na dortu je napsano Best wishes Cilka, mela jsem odjezdovou party. Taky jsem mela pripraveny dlouhy clanek, ale usoudila jsem, ze kratsi bude lepsi. Tak jak rekla Paja, tak rikam ja: tak cau:)

Chicago a jine srandy

Chicago je velice krasne mesto. Mam spoustu fotek a bylo opravdu tezke vybrat kterou bych sem dala. Me se uz nic moc nechce psat, jelikoz za deset dni jsem doma, tak si o tom muzeme popovidat. Takze snad jen. Prijeli jsme tam ve stredu a delali jsme:

- Projizdka na lodi mestem na Chicago river, kde jsme mohli hned z prvni ruky videt vsechny dulezite mrakodrapy s vykladem na hodinu a pul o historii a architekture ( o velkem pozaru v roce 1871 a o dobytkarskem prumyslu, jehoz prebytecnosti byli hazeny do te dnes uz ciste chicagske reky). Bylo asi devadesat stupnu, takze jsme byli radi, ze to skoncilo. Za ty fotky to ovsem stalo.

- Sli jsme do centra mesta a vylezli (nechali se vyvest) na mrakodrap (2. nejvetsi v Chicagu) a kochali se krasou velkomesta. Poridili par cool fotek. Je to vyska. Motala se mi hlava.

- Najedli se v luxusni restauraci, nechali se taxikem zavest k hotelu v centru mesta a odpocivali asi hodinu a pul.

- Shledli jsme alternativni divadlo s nazvem Blue Man Group. Smes divadla, hudby, zabavy, dojemna...presne jak ma prave alternativni divadlo byti. Byli tri, byli modri, nemluvili, ale byli velice vtipni. Na zavrseni vseho ze zadu na nas zacali rozmotavat tuny a tuny toaletniho papiru a ukol byl dostat tu spoustu na jeviste. My (Mickie - Krisinina sestra, Kris, ja, a Krisinina svagrova a ostatni publikum) jsme byli zavaleni, utopeni, pohrbeni v tunach papiru, ktery (jak to byva v diskotekovych mistnostech) fosforeskoval. Ten vecer, kdyz jsme jeli taxikem do hotelu jsem si uvedomila, ze jsem vzdy chtela byt zavalena v toaletnim papiru po usi.

Ctvrtek:

- Rano the Field Museum. Komu se vybavi pod muzeem to Zamberske byl by mozna "trochu prekvapen". Me to vyrazilo dech. Dalo by se tam stravit mesic a jeste byste vsechno neprosli a neprecetli, nevyzkouseli, neprohledli, neshledli a neuzili. Dinosauri kostry, zive animace, obrazky na zdi, mini okenko kde jste mohli pozorovat proces mumifikace (male sosky, nejvetsi podrobnosti - fotka), spojeni elektroniky, kreativity, zabavy, historie. Dale vystava drahych kamenu, obrousenych do diamantu. Fotka a citat z Darwina (ta fotka se moc povedla)

-Muzeum umeni - Van Gogh, Renoir, Cezanne, Monet, moderni umeni. Mam par super pohledu a fotek. Moderni umeni (jednobarevny obraz) muj doprovod ostre odmitl a vysmal s poznamkou, ze to by zvladla namalovat Mary (8 mesicu).

- Italska restaurace - prostredi downtownu. Sedeli jsme venku, kolem projizdeli auta, spousta stromu a mrakodrapu a nejlepsich cisniku kolem. Muj doprovod popijel vino, margarita a pina colada, ja jsem usrkavala vodu. Kris povidala, ze kdyz tam byla loni navecer, starsi italske mafie projednala obchody s ruskou mafii, kourila tluste doutniky a tvarila se velice neprivetive na Kris, ktera je blondyna a tudiz jasny neital.

- Muzikal Wicked - pozadi pribehu o Carodeji ze zeme Oz. Broadwayska produkce, drahe vstupne, ale za to skveli muzikanti a zpevaci, uzasne vizualni efekty a jednoznacne dobry zazitek.

- Rockova restaurace - Sbirka kytar slavnych rockovych hvezd a zpevaku jako napriklad Keith Richards, Jimi Hendrix, Eric Clapton. Vsude po stenach plakaty stare treba dvacet let a moc dobre pohary.

Ovsem nakupovani na Michigan Avenue (cervenobile triko pruhovane).

Cely vylet byl muj darek od Kris, Mika, Valerie a Mickie k me graduaci a k memu odjezdu. Jestli jste nekdy premysleli o navsteve Chicaga, nevahejte. Myslim, ze to stoji za to:)

Skolni vylet a graduation

Tak jak vidite byli jsme na skolnim vylete. Vsemozny horsky drahy a skoro sebevrazedny atrakce, ale povidam vam, stalo to za to. Byla to velka sranda:) Skoda byla, ze nam prselo a ty fotky se tudiz nevyvedly, jak tam je zamraceno. To se ovsem neda rict o fotkach z graduation, jelikoz jak tam mame tu krasnou modrou na sobe, tak na to vsem naopak slusi:) Byla to dosti velka slava a i ty silnejsi jedinci se neubranili a uronili slzu. Na fotce jsem ja, jak je mi predan diplom na podiu, dale skoro vsichni exchange studenti a na dolni fotce dva typci ze skoly - Will a Brady s Pajou a Cilkou. Jsou to svarni mladenci a spolu s dalsimi divkami a chlapci nam budou s Pajou urcite chybet. Asi se divite, ze pisu dosti divne dnes. Mozna to bude tim, ze tu mame za deset tri v noci a ja nemuzu usnout! Takze ve strucnosti popisu graduaci a pak to doufam snad dopadne ten spanek jeste dneska nebo fakt nevim. Nastoupili jsme tam ze dvou stran pak jsme se spojili s partnerem a obchazeli jsme telocvicnu - dosti slozita sestava, museli jsme to trenovat:) pak jsme se posadili a rec mel reditel, prezident naseho rocniku, senior speaker a vsichni mozny lidi, ktery neco znamenaj meli proste rec. Pak nam band zahral pisen, pak jsme zazpivali my se sborem, taky predstavili samostatne nas - exchange studenty, a pak uz se predavali diplomy, a to tak, ze jsme si pro svuj vsichni dosli na podium. Nejlepsi cast byla, kdyz jsme ty blimbaci tossely premistili z prave strany na levou (znamka toho, ze mame high school za sebou) a - ted to prijde- kdyz jsme ty capky vzali a vyhodili do vzduchu:) to bylo fakt super. Az na to, ze jsem opet dokazala, ze nejsem atleticky typ a moje capka skoncila o tri rady za mnou. Jinak, pozitri odjizdim na ctyri dny do Chicaga - a tam to bude teprve sranda. Takze jeste nejaky cool fotky budou:) Tak ja uz jdu spat:)