První krůčky v němčině a po Mnichově

V předchozím příspěvku již bylo zmíněno, že v Mnichově navštěvuji jazykovou školu. Na úvod musím podotknout, že už jen to, že do nějaké školy chodím, je takový malý zázrak. Když jsem se totiž ještě v Čechách pustila do shánění jazykového kurzu, první navržené ceny mě zaskočily (svou výší samozřejmě – okolo 800 Eur za měsíc je částka spíše humorná, než aby se dala brát vážně). Už tehdy jsem přišla na to, že Mnichov je jedním z nejdražších německých měst (je například dražší než Berlín). Nakonec se ale zázrak jménem Deutsche Akademie objevil, a tak jsem v pondělí v 9 hodin ráno nastoupila do kurzu C1. Na tuto úroveň jsem se samozřejmě dostala omylem :) Testy, které mi byly poslány, byly na gramatiku a ne na mluvení, takže jsem excelovala. Ovšem to, že umím stěží utvořit větu, se v úvahu moc nebralo, takže podle toho to také vypadá. Dalo by se říci, že skvěle zachovávám tradici pražské anglistiky, tedy že na seminářích se zásadně mlčí, popřípadě zarytě kouká do sešitu a předstírá se, že se hledá nějaká důležitá informace, která všechno osvětlí. Alespoň se tu cítím jako doma :)

Kromě toho, že se zlepším v němčině, bylo mým hlavním důvodem pro navštěvování jazykového kurzu nalezení přátel. To se také moc nekoná a to z následujících důvodů. Zaprvé, přeci jen mezi námi stojí jistá jazyková bariéra. Na vtipkování v němčině moc nemám slovní zásobu a většina spolužáků už v Mnichově žije delší dobu, takže ať už je jejich jazyková úroveň jakákoliv, alespoň jejich řeč zní hovorově a ne jako když někdo vylezl Gymnázia Žamberk a plynule umí akorát zanotovat píseň „ich bin Ausländer und spreche nicht gut Deutsch“. Zadruhé, oni jsou to takoví zvláštní lidé. Je tam spousta Rusů, jeden z nich studuje mezinárodní vztahy na vojenské akademii (jak příznačné) a nosí (z jakého důvodu netuším) hodinky, na kterých se stkví červená pěticípá komunistická hvězda. Oh my, tak to asi není můj šálek čaje. Potom tam také máme jednu Gruzínku, jejíž osud mě dojímá. Přišla do Německa nedávno, bez základní znalosti němčiny a za krátkou dobu se vyšvihla až na tuto úroveň a je z nás zdaleka nejlepší. Rozdílné motivace hrají rozdílnou roli… Dále naši skupinu tvoří jedna Španělka a jedna Italka, které se spolu ihned začaly kamarádit. Já se zase kamarádím s Polkou Natálií, no a to je asi všechno, co jsem chtěla říct. Náš učitel se jmenuje Marcus, je to velký umělec a hodiny vede volně. Na nikoho nijak netlačí a to mně vyhovuje :)

Moje jazykové (ne)úspěchy se mě nicméně příliš nedotýkají. V rodině mluvíme převážně anglicky, a proto se jaksi nedostavuje ten tolik známý (z amerického pobytu pramenící) pocit absolutní marnosti. Když už jsem u srovnávání pobytu v USA a v Mnichově (který se na každém kroku nevyhnutelně nabízí), musím říct, že tento je nepopsatelně lepší! Už jen ten prostý fakt, že je mi dovoleno jít pěšky(!), sednout na metro, dopravit se do centra města, kde chodí lidé(!), udělat si pár fotek, koupit si pivo(!) a jet zpátky domů, je neocenitelný. A zde jsou tedy fotky z té rozmilé cesty: na první fotce se nabízí pohled z Karlsplatzu (Stachus) na fontánu, za kterou se nachází hlavní pěší třída táhnoucí se celým historickým jádrem města až k Marienplatzu. Ten den docela pršelo, takže fotka nic moc. Stará radnice stojí v úplném centru města - na Marienplatzu. Na další fotce je pouze detail radnice a na té ještě další je pěkný dům :)

Další velkou událostí v Mnichově se konající bylo vyhlášení, kdo bude pořádat zimní olympijské hry v roce 2018. Mnichov byl jedním z kandidátských měst. Pojali to velmi tradičně, jak můžete vidět ne jedné z fotek :) Byla to samozřejmě velká párty, v centru města to žilo ještě více než obvykle, všude chodili fanoušci, kteří kolemjdoucím malovali na tváře německé vlajky (i já jsem měla tu čest) a čekalo se, jak to celé dopadne. Bohužel, štěstí měla Jižní Korea. No tak snad příště :)