Největší událostí posledních červencových dnů bylo bezesporu pár dnů slunečného počasí, které nás donutilo vysvléknout se z bund, dlouhých kalhot a pláštěnek a vydat se směrem dětské hřiště. Nejprve byl tento nápad vehementně odmítán se slovy, že je "doof" - stejně tak jako jeho autorka. Ale jak už to tak bývá, pak se dívkám z hřiště zase vůbec nechtělo a já jsem byla zase "doof", tak už jsem si na to vlastně zvykla a tak mi to už vlastně ani nevadí. Pobyt na hřišti probíhal celkem ve veselé náladě, ovšem rozhodně to nebyla taková pohoda, jako se zdá na fotografii číslo 4. Velkým objevem toho dne bylo zjištění, že holky nevědí (podotýkám hlavně ty dvě starší), jak se to vlastně dělá, když se jde v přírodě na záchod. Totiž že se pro tento úkon nehodí jako nejlepší místo mraveniště, že se sedí tak, aby člověk sebe i své oblečení nepočůral, a že když už se předchozí dva body nezdaří, tak řešením není stát s mokrým oblečením v mraveništi a brečet. Nějak jsme to ale nakonec společně zvládly :)
Během těchto nádherných slunečných dnů jsem se také vypravila do již zmiňovaného olympijského centra pocházejícího ze 70. let. Byla jsem předem varována, že budovy a park jsou staršího data a že nemám čekat architektonické skvosty, ale nakonec jsem byla příjemně překvapena elegantní konstrukcí připomínající plachty rozprostírající se po celém areálu a parkem zasazeným v kopcích, v jehož údolí tvoří protékající voda jezero, na kterém se čile trénuje pro další olympijské hry. Ovšem nejkrásnější z toho všeho je bývalá olympijská vesnička - původně to byly pouhé řady betonových kvádrů, ovšem po čase se začaly tyto minibytečky pronajímat, umělecky zvelebovat a zářit v různých tvarech a barvách. Na fotkách je pouhý zlomek toho, jaké obrázky se tam dají vidět a rozhodně to stojí za to.
A do třetice všeho dobrého, slunečné počasí vytáhlo ven i zmožené studenty němčiny. Poslední školní den (tedy 28.7.) jsme proto vyrazili společně do takzvané Pinakothek der Moderne. Po všem tom úporném snažení ve třídě mi tento výlet přinesl asi nejvíc, jak jazykově, tak společensky. Na první a poslední fotografii můžete spatřit (skoro) všechny účastníky kurzu. Tedy popořadě, zleva: foto číslo 1: Cilka, Artur (Rus, své hodinky s komunistickou hvězdou skrývá celkem umně), Marcus (náš učitel), Natalya (Polka); foto číslo 2: Marcus (náš učitel), Ira (Ruska), Bela (Gruzínka), Marzia (Italka), Cilka. A abych nezapomněla, ta druhá fotografie pochází z grilovací párty, na kterou byli všichni účastníci kurzu pozváni. Co se týče samotné Pinakotéky, je to asi to nejlepší, co se dá v Mnichově z moderního umění vidět. A není to nuda! Momenálně zde probíhá výstava designu 20. a 21. století, čili jsou zde k vidění auta, počítače, křesla, předměty denní potřeby... Pak zde ale naleznete i malbu, architekturu, knižní historii a mnoho dalšího.
Pár slunečných červencových dnů pominulo a opět začalo pršet a já jsem přestala chodit do školy a teoreticky bych tedy měla mít více volného času, ale nějak moc se mi tu líbí a nějak moc rychle to tu utíká, takže se málokdy nudím (o to se ty tři dívky velmi dobře starají). Ovšem jednu novinku srpen přinesl: začala jsem chodit na jógu, na jógu, která se cvičí při 38 stupních Celsia (čímž nemám na mysli nějaké stádium horečky, ale teplotu místnosti). Marzia to vzdala po první hodině, já jsem zatím byla třikrát, takže mě Kerstin označila jako "mutig", ale já mám pocit, že si spíš říká, že jsem blázen. Možná jo, ale musím posilovat tělo a ducha - v pátek jedeme do Berlína a tam to bude náročné (ale už se na Martinu a Marii velmi těším!). Prozatím se loučím, ahoj!
